Svatováclavská slavnost
Svátek sv. Václava slavíme s dětmi (bez rodičů) ráno ve třídách nejblíže k 28.9. Vyprávěním Legendy o svatém Václavovi si připomínáme jeho skutky, vztah k naší zemi a úrodě. V tento den pečeme s dětmi poprvé chléb z vlastnoručně namleté mouky. Pro tuto slavnost připravte dětem krásné jablko (může být ze zahrady, ale nemusí). Jablko je symbolem úrody a zároveň se jím posilníme na boj s drakem, který nás čeká následující den při Michaelské slavnosti.
Legenda o svatém Václavu
Kdysi dávno žil v naší zemi jeden kníže jménem Vratislav. Ten měl maminku, která se jmenovala Ludmila a měl také syna Václava. Kníže Vratislav svěřil svého syna Václava své mamince Ludmile. Ludmila byla dobrá, milá a vlídná paní, starala se o chudé, nemocné a sirotky. A kníže Vratislav si přál, aby jeho syn Václav byl po něm, až zemře, dobrým panovníkem české země.
Václav byl u té své babičky Ludmily moc rád. Četli spolu a vyprávěli si o příbězích lásky – třeba o polních liliích a nebeském ptactvu, nebo o vinařích, co pěstují dobré víno, o moudrých i nemoudrých pannách, o pastýři, co hledal zatoulanou ovečku a jiné zajímavé příběhy. Všechno, co Václav četl a s babičkou si vyprávěl, zůstávalo v jeho srdci, zrálo tam a vonělo.
Tak Václav vyrostl a dospěl v muže, který se však málo podobal ostatním. Nebyl takovým bojovníkem, který zlo oplácel zase zlem. Naopak věděl, že není dobré, když se lidé spolu nedorozumí a hned kvůli tomu zbytečně pořádají bitky a prolévají krev. Václav měl docela jiné zájmy. Naučil se, jak se z hroznů udělá dobrý nápoj víno. Sám vypěstoval rostliny vinné révy, staral se o ně a pak z nich udělal víno. A to víno se nepilo jen tak, ale při velkých slavnostech. Dovedl připravit i chléb. Věděl, že nejdříve musí zasít zrníčka obilí, až zrna vyrostou v klasy, tak je poséci a nová zrna z klásků semlít na mouku. A z té mouky pak teprve připravit chléb. Takový to byl kníže!
Proslýchalo se i to, že vládce české země Václav potajmu nosí na ohnutých zádech dříví chudákovi do chatrče, který si je sám nasbírat nemůže… A nebo, že v noci, aby ho nikdo neviděl, chodí k domu chudé ženy s dětmi a ke dveřím jim pokládá peníze…
A tenkrát se stalo, že jednomu kouřimskému knížeti se zachtělo získat Václavovu drahocennou korunu a vládnout české zemi. Ale ještě než kouřimský kníže s vojáky překročili hranice české země, tak Václav se svým vojskem už jim táhli naproti. Václav poslal kouřimskému knížeti posla se vzkazem: „Jestliže si přeješ usednout na můj trůn, proč bys zabíjel ty, kterým chceš vládnout? Ani já si nepřeji prolévat krev tvých věrných. Proto spolu bojujme jen ty a já, my sami. Ať potom panuje ten z nás, který zvítězí.“
„Ano, ten ať panuje!“ vesele souhlasil kouřimský kníže. Líbilo se mu, že neztratí jediného muže a přitom lehce získá českou zem. Říkal si: „Porazit Václava musí být hotová hračka!“
A mělo tedy dojít k souboji. Obě vojska stála ve velikém kruhu, do kterého vešel kouřimský kníže – velký, silný a zkušený z mnoha bitev. A proti němu mladičký Václav. Václav neměl strach a svůj meč držel pevně.
Tu najednou - stalo se něco zvláštního. Nad Václavovou hlavou zavířila průzračná křídla andělů a pod jeho tváří se objevil zářící kříž. Kouřimský kníže v tu chvíli padl na kolena, sklonil se do prachu a prosil Václava o odpuštění. Ten mu řekl: „Navrať se domů v míru a spokoj se s tím, co máš. Já tvého nic nežádám.“ Tak sv. Václav tehdy zvítězil a ochránil českou zem. A lidé věří, že svatý Václav nám pomáhá vždy znovu zvítězit, že jeho korouhev se zlatým křížem se vždycky znovu rozzáří, když už se zdá, že tma je nejtemnější… A proto můžeme do dneška mezi lidmi slyšet: „Svatý Václave, neopouštěj nás!“